Úvod do izolačního skla

Izolační sklo, vynalezené Američanem v roce 1865, je stavební materiál s tepelně a zvukově izolačními vlastnostmi. Skládá se ze dvou (nebo tří) tabulí skla spojených s rámem z hliníkové slitiny obsahujícím vysoušedlo pomocí vysokopevnostního, vzduchotěsného kompozitního lepidla. Je široce používán v obytných budovách, kancelářských budovách, nemocnicích a dalších vnitřních klimatizačních -aplikacích a také v oknech a dveřích vozidel. Může být také použit ve skleněných závěsných stěnách pro dopravní uzly, nákupní centra, hotely a velké kancelářské prostory.

 

Izolační skla se používají především v budovách vyžadujících vytápění, klimatizaci, snížení hluku nebo prevenci kondenzace. Jeho tepelně izolační účinek může dosáhnout 20 %-40 %, a když je naplněn argonem, kryptonem nebo xenonovým plynem a potažen vrstvou Low-E, lze tepelnou izolaci zlepšit na více než 60 %. Zvuková izolace je ovlivněna tloušťkou skla, tloušťkou vzduchové mezery a kvalitou instalace; může být vylepšena těsnicími úpravami a těžkými závěsy.